6 červenec 1415 se do dějin českého národa zapsal jako den hořící hranice, ale i jako počátek nepokořené ideje. Upálení Mistra Jana Husa nezničilo jeho slova – naopak, proměnilo je v odkaz, který vedl k husitským válkám, české reformaci i k budování národní identity. Kdo byl Jan Hus a proč jeho jméno dodnes rezonuje?
Jan Hus: Hranice, která zažehla národ
Z hlubin kostnického ohně se zrodil hlas, který přehlušil i dějiny
Když 6. července 1415 v německé Kostnici vzplanuly hranice, na kterých byl upálen český kazatel a reformátor Jan Hus, byl to čin, který měl umlčet. Místo toho se stal jiskrou. Smrt, která měla pohltit neposlušnost, zrodila revoluci ducha. A z muže, obviněného z kacířství, se stal symbol národa.
Kacíř podle koncilu, svědomí národa podle lidí
Mistr Jan Hus nebyl mužem meče, ale slova. Jako kazatel a pedagog působil na pražské univerzitě, kde se brzy stal rektorem. Jeho učení vycházelo z myšlenek anglického teologa Johna Viklefa, ale rozvíjel je v českém prostředí s nebývalou silou. Kázal v rodném jazyce a srozumitelně pojmenovával nepravosti církve – hamižnost, obchodování s odpustky, mravní úpadek kléru. Nešlo mu o rozvrat, ale o nápravu. Právě proto byl nebezpečný.
Církevní moc se jej nejprve snažila umlčet exkomunikací. Když nepomohla, povolala ho na koncil do Kostnice. Hus přijal pozvání s vírou, že dostane šanci na obhajobu. Místo toho byl uvězněn, odsouzen a 6. července 1415 upálen jako nenapravitelný kacíř. Jeho poslední slova měla znít: „Pravdu, kterou jsem hlásal, chci zpečetit svou krví.“
Plamen, který nevychladl
Husova smrt se stala výbušninou. Ještě v témže roce se jeho odkaz začal veřejně připomínat. O rok později, po smrti Jeronýma Pražského, propukla otevřená vzpoura proti církevní a světské moci. Z Husových názorů vyrostlo husitství – jedinečné nábožensko-politické hnutí, které otřáslo tehdejší Evropou a porazilo pět křížových výprav.
Za méně než sto let od Husovy smrti se české země staly převážně nekatolickými. Jeho jméno se objevovalo v protestantských spisech celé reformace – byl vnímán jako předchůdce Luthera, Kalvína i Zwingliho.
Svátek, který měl zmizet – a přesto přetrval
Oslava Husova odkazu měla být umlčena stejně jako on sám. Habsburkové a zejména jezuité se snažili památku 6. července z kalendářů vymazat. Tiskaři byli vězněni, kalendáře zabavovány, profesoři zastrašováni. Ale odpor veřejnosti byl tak silný, že se svátek vždy vrátil. Ani rekatolizační snahy po Bílé hoře, ani kult Jana Nepomuckého Husovu památku nesetřely.
Naopak – v 19. století s národním obrozením se stal Jan Hus jedním z pilířů české identity. Konaly se poutě do Kostnice, stavěly pomníky, slavily neoficiální svátky. A s příchodem republiky se 6. červenec stal nejprve památným, později i státním svátkem. Dnes je podle zákona č. 245/2000 Sb. jedním ze sedmi oficiálních státních svátků České republiky.
Pravda není frází
V době, kdy se pravda často relativizuje, kdy se křičí hlasitěji než přemýšlí, působí Husovo poselství až zneklidňujícím dojmem. „Milovati pravdu, praviti pravdu, držeti pravdu a za pravdu i život položit.“ To není heslo na transparent. To je závazek. A také připomínka, že i slova mají cenu – a někdy i cenu nejvyšší.
Mistr Jan Hus zemřel před více než šesti stoletími. Ale jeho hlas slyšíme dodnes – v otázkách svědomí, v boji za spravedlnost, v touze po společnosti, která se nebojí říkat věci tak, jak jsou. A právě proto si jeho smrt každoročně připomínáme. Ne jako tragédii minulosti. Ale jako výzvu pro přítomnost.