Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s čínským profesorem Sie Čchao ze Šanghajské Lišin univerzity, katedry marxismu
Pane profesore, mohl byste nám přiblížit svou akademickou dráhu a to, co vás přivedlo ke studiu marxismu a čínského znalostního systému?
Doktorát z práva jsem získal v roce 1997 na Institutu mezinárodních studií Východočínské pedagogické univerzity (ECNU). Poté jsem na této univerzitě pokračoval jako pedagog na katedře práva a politiky, působil jsem jako proděkan postgraduálního studia a později jako děkan Školy marxismu. Dnes vyučuji marxismus na Šanghajské univerzitě účetnictví a financí Lišin a zároveň vedu doktorandy na ECNU.
K marxismu a studiu čínského znalostního (vzdělanostního) systému jsem se dostal z přesvědčení, ne náhodou. Marxismus je základní ideologií Komunistické strany Číny, která pod jeho vedením dosáhla velkých úspěchů v revoluci, budování země i reformách. Tyto úspěchy nejsou výsledkem dogmatického přístupu, ale naopak důkazem, jak lze marxismus tvořivě přizpůsobit čínským podmínkám – tedy propojit ho s realitou země a jejím historickým kontextem. Tak vznikl čínský marxismus.
V době mých studií zažívala Čína bouřlivý hospodářský rozvoj, který mě hluboce ovlivnil. Moje univerzitní léta se shodovala s velkým procesem reforem a otevírání, během něhož jsem byl inspirován rychlým hospodářským rozvojem a povznášející atmosférou, kterou tato doba přinesla. Právě tato éra reforem a otevírání světu mě přivedla ke studiu marxismu. Věřím, že právě praxe čínské modernizace položila základy nezávislého čínského systému poznání – a že rozvoj tohoto systému je nezbytný, chceme-li pokračovat v úspěšné modernizaci. Čínská reforma a otevření, vedená sinizovaným marxismem, byla dlouho hnací silou čínské socialistické modernizace; Čína také slouží jako celosvětový zkušební prostor pro modernizaci, který přináší pozoruhodné úspěchy a cenné zkušenosti. Jak často říkáme, skvělá praxe plodí skvělou teorii, zatímco skvělá teorie vede skvělou praxi, přičemž obě tyto oblasti jsou úzce propojeny. To je také hlavní motivace mého výzkumu.
Jaké klíčové prvky by měly být při budování nezávislého čínského znalostního systému upřednostněny? A čím se tento přístup liší od západních metod?
Budování znalostního systému je komplexní proces, který musí vycházet z historie, kultury a praxe daného národa. Současně by měl být otevřený i inspiracím z jiných civilizací. V případě Číny, i když se nadšeně učíme z vnějších zdrojů úspěchu, klademe důraz především na poznání, které vyrůstá z našich vlastních zkušeností. Přirozeně vycházíme z jedinečné čínské historie, kultury a praktických zkušeností, které tvoří základ a podstatu budování nezávislého čínského znalostního systému. Přitom zachování této základní orientace v žádném případě nebrání tomu, abychom přijímali cenné civilizační výdobytky jiných kultur.
To tedy neznamená uzavřenost – naopak, čínská civilizace je odedávna otevřená a inkluzivní. Zároveň ale tradice čínské civilizace, které se v současné Číně nadále rozvíjejí, z ní činí nedílnou součást globální civilizace. Ale její znalostní systém má své specifické rysy. Vznikl na základě historické cesty přechodu z agrární společnosti k moderní a reflektuje »opožděný rozvoj« s důrazem na spolupráci, harmonii, kontinuitu a jednotu a je svou povahou založen na kooperaci.
Na rozdíl od západních metodologií, které často vycházejí z individualismu, analytického přístupu a diskontinuity, je čínská metoda komplexní, syntetická a zakotvená ve specifickém historicko-kulturním prostředí.
V Evropě je marxismus vnímán hlavně jako teoretický koncept, zatímco v Číně je aktivně uváděn do praxe. Jaké jsou hlavní rozdíly mezi čínským a západním pojetím marxismu? A jak Čína integruje marxismus do svého státního systému?
Zatímco západní přístupy k marxismu se soustředí na teoretickou kritiku a reflexi, čínský přístup klade důraz na praktické využití. V Číně je klíčová otázka: Jak využít univerzální principy marxismu k vedení socialistické revoluce, výstavby a reforem?
Západní marxismus často zůstává v rovině teorie, soustředí se na reflexi, kritiku a rekonstrukci klasické marxistické teorie a zároveň analyzuje rozpory a problémy, které jsou vlastní postindustriálním kapitalistickým společnostem. Teoretická kritika je charakteristickým rysem západního marxismu, a dokonce i jeho zkoumání socialistických společností má často utopický charakter, spíše než aby se jednalo o věcnou praktickou konstrukci. Naproti tomu čínská verze marxismu je nástrojem konkrétní praxe – je živou součástí vládnutí, reformních procesů i kulturního vývoje.
Čína dokázala marxismus integrovat do svých reálií a i dnes jsou aplikace marxistické teorie neustálým procesem zkoumání a praxe. To znamená nejen přizpůsobit teorii konkrétní realitě, ale také hledat řešení klíčových otázek každé historické etapy. Komunistické straně Číny se v průběhu uplynulého století od jejího založení dařilo přizpůsobovat marxistické principy specifickým čínským reáliím včetně kulturních souvislostí, a řešit hlavní teoretické a praktické otázky týkající se revoluce, rozvoje a reforem. Tento přístup vedl například k vybudování »mírně prosperující společnosti« ve všech ohledech, která je základem pro současnou modernizační fázi v rámci druhého stoletého cíle. Rozhodujícím je dnes pojem »dvojí integrace« – propojení marxismu s čínským kontextem a tradiční kulturou – což otevírá cestu k nové éře kulturní i materiální prosperity.
Jaký je podle vás vztah mezi hospodářským růstem Číny a její intelektuální a filozofickou modernizací?
Tento vztah dobře vystihuje filozofie Mao Ce-tunga, konkrétně jeho slavné dílo O praxi. Mao zdůrazňuje, že poznání vždy vychází z praxe. V dialektickém materialismu je praxe primárním zdrojem poznání a každá teorie musí být neustále testována a upravována na základě praktických zkušeností. Prostřednictvím praxe si neustále razíme cesty k poznání pravdy a dosahujeme konkrétní historické jednoty mezi subjektivitou a objektivitou, teorií a praxí, poznáním a jednáním.
Tento rámec odmítá všechny chybné ideologie – ať už levicové, nebo pravicové -, které se odchylují od konkrétních historických podmínek. Tento cyklus – praxe, poznání, obnovená praxe, hlubší poznání – je nekonečný. A právě tímto způsobem se v Číně vzájemně posilují hospodářský růst a intelektuální rozvoj. Jeden bez druhého by nebyl udržitelný.
Někteří lidé stále věří, že socialismus brání ekonomickému rozvoji. Čína však ukazuje opak. Jak se vám daří skloubit socialismus s modernizací? A co považujete za hlavní úspěchy v oblasti technologií a infrastruktury?
Představa, že socialismus nutně vede k ekonomické stagnaci, vychází ze zjednodušených a ideologicky motivovaných interpretací. Místo toho by měl být socialismus posuzován z komplexní, dlouhodobé historické perspektivy. Čína proto dnes tuto představu vyvrací.
Za poslední dekády jsme dosáhli obrovského pokroku v oblastech, jako jsou informační technologie, biofarmacie, dopravní infrastruktura či chytré městské systémy. Dnes je Čína v mnoha směrech technologickým lídrem, a to bez opuštění socialistických principů. Čína jako největší rozvojová země na světě má samozřejmě před sebou ještě značný kus cesty k úplnému naplnění svých modernizačních cílů. Modernizace není ukončený proces, ale cesta, na které musíme dál kombinovat inovace s rovností a udržitelným rozvojem.
Čína zastává názor, že vědeckotechnický rozvoj by měl sloužit společenství se společnou budoucností lidstva, a nikoli být nástrojem pro prosazování vlastních zájmů nebo hegemonie jednotlivého národa. Jak je tato vize uváděna do praxe? Jaké zásadní rozdíly vidíte mezi čínským a západním přístupem k vědeckému výzkumu a inovacím?
Čína důsledně zastává názor, že technologický pokrok by měl sloužit společenství se společnou budoucností lidstva, nikoliv sloužit k prosazování národních zájmů nebo hegemonie. Tato vize se v praxi projevuje ve výrazné podpoře globální vědecko-technické spolupráce, aktivním zapojením do mezinárodního řízení vědy, především v nově vznikajících oblastech, a v podpoře udržitelného rozvoje prostřednictvím mezinárodních výměn. Čína se také zavázala podporovat vzájemné učení mezi různými civilizacemi, což ji odlišuje od některých západních zemí.
Co se týče rozdílů mezi čínským a západním přístupem, jedním z klíčových faktorů je instituční výhoda Číny, která spočívá v její schopnosti mobilizovat národní zdroje na celostátní úrovni, což je často obtížné v západních zemích, kde může být vědecký pokrok více závislý na individuálních nebo komerčně orientovaných iniciativách.
Jakým způsobem může čínská filozofie a společenské vědy poskytnout perspektivy pro řešení globálních výzev, jako je ekonomická nerovnost a změna klimatu?
Čínská filozofie a společenské vědy poskytují jedinečné perspektivy pro řešení globálních výzev, jako jsou ekonomická nerovnost a změna klimatu. Například koncept »harmonie mezi lidstvem a přírodou« či »dodržování přírodních zákonů«, které se zakládají na vyváženosti mezi lidským rozvojem a přírodním prostředím, nabízejí rámec pro udržitelné politiky a inovace. Podobně filozofie »dobrotivosti a lásky« podporuje hodnoty vzájemné odpovědnosti a spolupráce, což se ukazuje jako důležité při řešení problémů globálního charakteru. Společenské vědy v Číně, prostřednictvím analýz a mezioborové spolupráce, poskytují silnou podporu pro řešení těchto problémů na globální úrovni.
Jakým největším výzvám musí dnes čelit socialistická teorie a praxe? Jaké poznatky nabízí koncept »socialismu s čínskými rysy« ostatním zemím při jejich úsilí o modernizaci?
Jednou z největších výzev, před kterými dnes stojí socialistická teorie a praxe, je, jak inovativně reagovat na komplexnost a hluboké změny, které nemají v moderní historii obdoby. Socialismus s čínskými rysy je v podstatě proces aplikace marxistické teorie na konkrétní podmínky Číny pod vedením Komunistické strany Číny. Tento koncept vychází z čínských zkušeností a přizpůsobuje se neustále se měnícím výzvám modernizace.
Co se týče přínosů tohoto modelu pro jiné rozvojové země, koncept socialismu s čínskými rysy nabízí konkrétní, praktické poznatky pro modernizační procesy, ať už jde o ekonomiku, politiku, sociální sféru nebo ekologické otázky. Čína díky svému dynamickému rozvoji na těchto frontách prokázala, že může nabídnout rozvojovým zemím životaschopné a efektivní modely modernizace. Tento model může sloužit jako inspirace pro jiné země, které se snaží zvládnout přechod k moderní ekonomice a stabilní politické struktuře při zachování národní identity a hodnot.